Trénuji na Maraton
Dlouho jsem váhala jestli mám právě tuhle informaci zveřejňovat. Je to už víc než půl roku. Přesně tu půl roku, kterou jsem fakt dlouho nic nenapsala.
Když jdete s informací „ven“ stává se obyčejný sen, závazkem…
Jasně mám i jiné aktivity – momentálně čas od času vařím v kuchyni jedné známé filiálky, občas mne tam někdo vidí, zdraví a ptá se: „Dagmar – co ty tady?“ A já s úsměvem odpovídám:“Vidíš – vařím.“
A když zrovna nevařím, tak se starám o dcerku. Což bohužel poslední dobou znamená spíše odvedu do školky, jdu vařit, přivedu ze školky, jdeme spát.
Do toho se mi povedlo sehnat v Plzni prostor, kam mohu chodit s klienty, kteří si chtějí přeladit svůj vlastní život – a to mne fakt baví. Ladit životy rozladěným lidem, a pozorovat jak jim to ladí…
Lidi jsou jako hudební nástroje…
No a můj život je jako taková kytara – má několik strun a každá se ladí jinak. V každém případě je hratelná.
Může být rozladěná, nebo v harmonii – vždycky s ní může být zábava. Někdy se líp poslouchá a jindy si zaslouží generální přestávku.
No a tak taky hraju na kytaru – tedy učím se – tedy trénuji. To je informace pro ty, kdo to ještě netušil. Jsem v tom podle slov všech mých učitelů „dost marná“.
Jak je mým „dobrým“ zvykem, tak to nevzdávám a trénuju a pozoruju výsledky. Jedu si svůj systém koncentrace a vím, že když na něčem makáte, tak to nějaký výsledek prostě mít musí.
Je to prostě „jen“ běh na dlouhou trať.
Pokud Vás moje kytarové výsledky budou zajímat, tak je tady taky někdy nasdílím.
Teď zpět k tomu maratonu. Jo – trénuju. Nebo spíš „trénuju“. Povedlo se mi v létě zařadit se do skupiny „Uběhnu maraton pod 4 hod s Milošem“ a měla jsem z toho fakt radost.
Už jsem se viděla, jak poběžím konečně pod 3 hod. Nebo alespoň za 3 hod. V té době jsem ještě netušila, že budu vařit, a kolik mi takové vaření vezme času. Natož, že to bude stát i většinu mých víkendů…
A teď je to venku.
Už od září promyšleně hýbu svým tělem, tak abych ten maraton dala. Hodně chodím, to je pravda. Listopad jsem pro marodila, to je taky pravda. A od prosince jsem toho moc nenaběhala.
Maraton se blíží…. Takže v lednu jsem začala studovat nejrychlejší způsoby jak se dostat do kondice.
Dozvěděla jsem se, že můj fyzický stav, je „jen zhoršené astma“ a dostala na to hafo léků a dýchátek a doporučení, mj. změnit zaměstnavatele. V kuchyni to mému dýchání zjevně moc nesvědčí.
Byla jsem si jistá, že to proberu s trenérem Milošem v lednu na veřejném tréninku – jenže v kuchyni se beze mne v ten den neobešli, takže se trénink obešel – nebo spíš odběhal – opět beze mne.
No a nastal únor – půl roku od přihlášky na tréninky na maraton a moje kondice zoufale bez nadějně zoufalá. Už dávno je fuk otázka času, jde prostě o to, ten Maraton přežít.
Všechno je v hlavě
Velkou naději jsem dávala do pobytu v lázních. Jsme tu na měsíc – a minulý rok se tu moje kondice dost zlepšila. Věčný běhání z kopce a do kopce, z procedury na jídlo a z jídla zase na kulturu a jiné lázeňské aktivity, k tomu vzduch k nezaplacení…
Minulý rok jsem po pobytu v lázní odběhla Plzeňský půlmaraton – čistě jen „hlavou“. A stálo to za to. Běžela jsem to 2:15 – což bylo lepší, než se dalo očekávat a nic mi nebylo. Hlava to dala a tělo se přizpůsobilo.
Teď je situace trochu jiná. V květnu – přesně řečeno 6.5.2018 mne čeká Praha a zdejší maratonská trať se na mne fakt těší. Tuším, že si mne poddá – že mi všechny ty nenaběhané kilometry spočítá.
Pro začátek dávám konečně společnej trénink s Milošem – v plánu je 24 km – a někteří už ví, jak to dopadlo – tak o tom si můžete přečíst příště.
Do té doby se můžete pobavit třeba čtením o tom, jak se běhá půlmaraton hlavou 🙂 Zde.
Ať Vás život baví a ať Vám ladí.
