Potřebuji uběhnout 25 km

Minulý týden jsem slíbila zveřejnit jak to dopadlo na mém prvním společném veřejném tréninku s Milošem.  Bylo to vzrůšo, to každopádně. Takový výživný výlet do Prahy.

Dobrodružství až do poslední chvíle.

Minulý týden jsem psala, že trénuji na maraton. Vážně jsem váhala jestli (a kdy) to zveřejnit. Je jasné, že pod drobnohledem veřejnosti, je každý odložený trénink velkým „prohřeškem“.

Nic méně, v autě do Prahy jsem si už byla naprosto jistá, že s tímto zážitkem „musím“ prostě ven. Ostatně začalo to dávno před tímto dnem D.

Aktuálně jsem s dcerkou v lázních. Miloš (trenér) z mého pohledu bydlí kousek od lázní, tak jsem ho bombardovala smskama a na fb a všemi dostupnými cestami, jestli mě může nabrat a vzít sebou.

Nevyšlo to

Manžel slíbil, že mne o víkendu (kvůli mému tréninku) v lázních vystřídá, takže plán byl následující. Manžel dorazí do lázní v noci a já vyrazím z lázní kolem 4.00 ráno na vlak, který mne vysadí v 7.30 v Praze.

Naštěstí se našel manžel kolegyně, který odjížděl již večer směr „naše obydlí“, takže jsem se v pohodě svezla večer do Plzně, vzbudila půlku Plzně, všechny ty, kteří se chystali na stejný trénink a dostala se k nim do auta.

Jsou úžasní. Vzali mne, sraz byl v 7:30 na autobusáku v Plzni (zní to jako pohoda, když původně jsem v 7:30 měla vystupovat z vlaku v Praze).

Nemám strach, že zaspím, přesto (ani nevím proč) nastavuji si budíka na 5:00 (tramvaj mi jede až v 7.00).

Ráno už vím proč

Budím se dávno před 5:00 – začíná klasický před závodní kolotoč. Už jsem na to dávno zapomněla, ostatně už je tomu opravdu dávno, co nezávodím. Moje tělo se však chová, jako by ho čekal slušný závod.

25 km (v tréninkovém plánu máme 24 km, ale já z nějakého důvodu stále uvažuji o 25 km), není v mém momentálním stavu žádná brnkačka.

Takže klasika – 5 x na záchod, úvaha co sebou, co na sebe, co k pití, co k jídlu, v čem běžet (v lázních bylo večer – 15°C, kdo ví jak bude v Praze). Šup, šup a mažu na tramvaj.

Mám to akorát

Na autobusáku už na mne mává Judy – vzápětí přijíždí bílé auto, do kterého všichni nasedáme, a hned se domlouvám, jestli bude cestou zastávka na wc.

Pohoda, všichni se těší. Večer jsem absolvovala ještě jeden hovor, kde se mne kamarád ptal, jestli se těším – odpověděla jsem mu stejně, jako zdejším kolegům:

„V květnu chci běžet maraton, tak teď potřebuju běžet 25 km“ – Je to tak, bez ohledu na to jestli se na to těším, nebo ne. Je to jak jít do práce.

Chceš tohle , tak potřebuješ udělat tadyto.

Cestou zjišťuji kdo v kolik plánuje doběhnout do pomyslného cíle, tedy zpět k autu. Zjišťuji, že jsem opravdu největší brzda, a tak beru svoje věci z auta a hledám někoho, kdo na mne v cíli bude schopen počkat.

Na FB jsem se minulý týden bavila s dívčinou, která tvrdila, že bude určitě poslední, a že sama nepoběžím. Tyhle řeči znáte – každý tvrdí, jak nemá natrénováno, a pak jsou všichni lepší, než říkali.

Vydávám se tedy s báglem do davu potenciálních běžců (jsem tu na tréninku poprvé, takže nikoho konkrétně neznám). Oslovuji partu u platícího automatu na parkování.

Poběží někdo z vás pomalu?

„Já poběžím pomalu“, ozývá se jeden chlapík. „Já nikam nechvátám.“  Super, a jsi tu autem? Můžu si k tobě dát věci? Chlapík reaguje pozitivně, zároveň se však ozývá borkyně vedle mne, že určitě bude pomalejší, že si věci můžu dát k ní.

Slovo dalo slovo a zjišťuji, že je to ta holčina z FB, s kterou jsme se dohadovali minulý týden, že bychom tedy mohly běžet pospolu. Super. Našly jsme se líp, než se dalo předpokládat.

Ukládáme moje věci do auta, probíhají poslední úpravy, svlékání, převlíkání, balení svačiny atd. Je docela chladno, tak není moc pochyb o tom, jak se na cestu obléknout.

Beru si svoje standartní tréninkové oblečení – mj. 2 bundy, jednu tenčí cyklo, kterou mám od plzeňského TAP, má prima prodlouženou kapsu na zádech, do té se mi vejde telefon a druhou teplejší přes ní.

Nafasujeme týmové trička s nápisem: „Zaběhni s Milošem pod 4“ a čekáme na Miloše a na focení. Při pozdravu se hned Miloše ptám, co se stane, když to pod 4 hod nestihnu.

To je v pořádku.

Odpovídá pohotově s úsměvem Miloš, a já přitakávám, že hlavně potřebuju přežít.

Dozvídáme se, že poběžíme první 2 km ve Stromovce, aby fotograf měl čas dojít na most, kde nás znovu vyfotí a pak poběžíme po druhé straně řeky až do Klecan.

Super. Vybíhám ve skupině vpředu. Postupně zpomaluji, abych si našla svou spolu-běžkyni, která mi slíbila, že poběží pomalu. Je opravdu až úplně vzadu.

Přidávám se s úsměvem. Po chvilce se však dostaví mé standartní dýchací potíže. Ovšem tentokrát celkem nestandartně. I přesto, že jsem použila všechny své osvědčené postupy a dýchátka.

Pociťuji, že se mi svírá hrudník.

Krom toho, že mám stále co plivat a výrazně kašlu. Tak se ještě snažím podvědomě uvolnit hrudník tím, že se párkrát praštím do své křehké hrudi. Kašel se shoršuje a nic nepomáhá.

Kolegyně si o mne začíná dělat starosti a já jí ujišťuji, že je to v pohodě, že to je u mne docela normální. Jenže není. Při kašli se mi zvedá žaludek a hrudník se mi svírá.

Vzpomínám na moje rituály před závody, kdysi dávno – a uvědomuji si, že jsem vždy dala pár rychlých rovinek, a na startu to pak bylo v pohodě.

Oznámím kolegyni, že si vyběhnu dopředu a pak na ní počkám. Vystřelím vpřed, a pak se skoro zastavím, což má za následek ještě větší záchvat.

Nedá se nic dělat, použiju dýchátko emergancy a doufám, že se to zklidní. Cítím, že se to povedlo, pomalu to rozbíhám a kolegyně mne dobíhá. Ujišťuji ji, že teď už to bude brzy dobrý.

Konečně můžu dýchat.

Na most dobíháme v momentě, kdy skupina, která tam na nás čekala už most téměř opouští. Máme svou fotografii a běžíme dál.

Kolegyně mne několikrát ujišťuje, že mohu běžet napřed. Ujišťuji ji, že mi její tempo vyhovuje.

Tohle není závod, ale trénink.

A v pohodě běžím s ní. Celou dobu prožívám nevídanou radost. Běží se s ní velmi dobře. Okolí je krásné, počasí nám přeje, a tak si užívám pocit, který už dávno nepamatuji.

Při včerejším telefonátu s kamarádem jsem mj. říkala, že ten maraton bude nejspíš můj poslední běžecký počin.

Nevěřil vlastním uším a snažil se mi říct něco o tom, že přeci běhám ráda. „Co budeš dělat?“

Budu hrát na kytaru a učit se zpívat. Odpovídám bez váhání a cítím, že se do telefonu usmívá. „Dávej na sebe pozor“ odpovídá a chce, abych mu nahlásila své přežití.

Teď tu běžím kolem řeky, skupinu už dávno před sebou nevidíme a užíváme všeho, co vidíme. Nejdřív míjíme zoo, pak pár zajímavých chat, a pak už užíváme jen řeku a vítr.

Jsem momentálně přesvědčená, že přestat běhat by bylo opravdu škoda. Ten pocit mi vydrží ještě dalších pár dní, tak uvidíme, co bude po maratonu.

Po nějakém čase jsem překvapená, že už za sebou máme víc než 6 km. Chválím svou spoluběžkyni, že se mi s ní opravdu dobře běží.

Po nějakém čase si uvědomuji, že prožívám stejný pocit, jako vloni na půlmaratonu. Úplně přesně do detailu si ten pocit vybavuji.

Tohle není desítka.

Přišlo to krátce po 10 km a teď je to stejný. Kolegyňka potvrzuje, že už máme za sebou víc než 11 km a mně dochází, že teď začíná teprve ten „trénink“. Začínám do běhu zapojovat i hlavu.

Taky mi pomalu dochází řeč. Sice jsem původně měla závazek, že budu celou cestu potichu, ale nevydržela jsem to, a povzbuzuji svou kolegyni téměř bez ustání. Zdá se, že to kvituje.

Teď si pomalu začínáme dávat krátké cíle: „Támhle k tomu stromu.“ Označujeme si úsek, na kterém změníme krok, při zachování stejného rytmu, abychom nabourali stereotyp.

Z kopce relaxujeme, do kopečka vybíháme po špičkách. Dáváme si nové a nové krátké cíle a cesta nám docela dobře ubíhá. Do slova a do písmene.

Potkáme nějaké turisty a ptám se jich, jestli před námi neviděli běžet někoho ve stejných tričkách jako máme my. Pán odpovídá, že viděli, a že jsou tak cca 1 km před námi.

To je tak 5 minut – dobře 7 minut před námi, opravuji své první mínění a ujišťuji spoluběžkyni, že to je dobrý. Rozhodně to není žádná hodina, jak jsem původně předpokládala.

Po chvíli začínáme potkávat skupinu. Už to otočili a běží zpátky do Prahy. Jeden kolega se u nás zastavuje a vysvětluje nám:

„Tamhle jak je ten domeček na nožičkách, tak za ním je zastávka autobusu a tam to můžete otočit. Autobus nejede, takže je třeba vrátit se po svých.“

Poděkujeme a běžíme dál. Po několika dalších minutách konstatuji, že to bude asi tamhle ten žlutej. A kolegyně se směje, že ho taky do „teď“ hledala. Kupodivu mi připadá docela daleko.

Postupně potkáme celou skupinu včetně Miloše. Ten nás ujišťuje, že si nás za chvíli „sebere“. Takže se máme na,co těšit.

Za domečkem na zastávce autobusu plynule obíháme parkoviště, bez zastávky běžíme zpět. Vnímáme vítr v zádech a zachvíli před sebou vidíme Miloše.

S Milošem běžíme poměrně dlouhý úsek a dobře to s ním ubíhá. Dozvídáme se pár vychytávek jak pomoci unaveným nohám, jak se při běhu tolik naunavit a pak nás opouští a běží za kolegyní před námi.

Poděkujeme a přesvědčujeme ho, že jsme v pohodě. Kolegyně si stěžuje na bolest v kyčli, doufám, že to bude brzy v pohodě. Beru jí její nosítko na pití, abych jí ulevila.

Postupně to začíná být náročnější. Sice už vidíme Prahu, ale potřebujeme (i na radu Miloše) občas přejít do chůze. Mně chůze nedělá moc dobře, tuhnou mi nohy a potřebuju se víc hýbat.

Přesto jsem to často právě já, kdo do chůze přejde první, jako bych to potřebovala zkusit, odpočinout si. Jenže nemůžu, hned cítím tuhnutí nohou, a tak se zase rozklusávám.

Kolegyňka postupně trpí víc a víc. V té době se domnívám, že si ve Stromovce uběhnu ještě jeden km, už je totiž jasné, že trať je 24 km a já bych chtěla mít těch 25 km.

Brzy mi to přestane připadat důležité. Mám u kolegyně v autě věci a nejsem o moc rychlejší. Stejně víc jak 1 km nachodím po Praze.

Vyrážím s ní k autu a ona je tak zlatá, že mne hodí na druhou stranu Stromovky, kde se můžu u kamarádky osprchovat.

Doběhli jsme.

Dalo by se běžet i dál, na druhou stranu to nebylo nutné. Co následovalo pak, to mne však více než překvapilo a možná i šokovalo… O tom však zase příště.

Do té doby se můžete pobavit třeba čtením o tom „jak to nezabalit“. 🙂 Zde.

Ať Vás život baví a ať Vám ladí.

 

 

 

Dagmar Kodýtková
Dagmar Kodýtková je mentální koučka (trenérka) a fanynka lidí, kteří se rozhodli jít do akce. EFEKTIVNÍ RELAXACE je její hlavní téma i styl. Prožitek, to je oč tu běží. Pomáhá lidem přestat snít a začít konat (odpočívat), díky tomu se pak mohou lépe soustředit, vytrvat ve svém "konání" a opravdově si to užít. Je zakladatelkou projektů: "RELAXUJEME EFEKTIVNĚ" a "Mít bezva život", autorkou tréninků "Chvilka pro sebe", "Uvolni své tělo", "Uvolni svou mysl" a TRÉNINK KONCENTRACE, "Mentální masáže" a dalších. Také je autorkou příručky JAK USNOUT DO 5 MINUT. A autorkou budoucího bestselleru "Můžeš MÍT BEZVA ŽIVOT". Je mj. organizátorkou Vyhlídkového běhu kolem Černé, a spoluorganizátorkou dalších sportovních událostí. Sama aktivně - vytrvale běhá. A trénuje věci, na které "fakt nemá talent", jako je hra na kytaru, nebo zpěv. Mnoholetá práce ve stresujícím prostředí automobilového průmyslu (po většinou v Managementu řízení jakosti) ji naučila: uvolnit se, soustředit se (i v kanceláři plné lidí), jednat s nespokojenými klienty, ovlivnit motivaci lidí napříč celou firmou (od výrobních pracovníků až po nejvyšší manažery a majitelé firem) a další psychologické "vychytávky" důležité pro týmovou práci na jednotlivých projektech. Díky jejímu hlasu, se můžete nechat unášet do hloubky svého podvědomí a EFEKTIVNĚ RELAXOVAT.
Komentáře
  • Chci MÍT BEZVA ŽIVOT

    Chceš vědět hned jak vyjde další článek, vyplň formulář a já ti napíšu, hned jak článek vyjde.

  • Kategorie
  • MÍT BEZVA ŽIVOT ZNAMENÁ BEZVA SPÁT

    Trénink kvalitního spánku