Následky 24 km tréninku

Zvládla jsem nejdelší běh za posledních 6 let mého života (možná i víc). A opravdu tomu říkám běh.

O tom jak se mi to běželo, jste si mohli přečíst minulý týden v článku „Potřebuju uběhnout 25 km“ zde.

Zatím, co běh mi připadal příjemný a docela v pohodě, tedy na poměry toho, co mám tento rok naběháno, pravda – nachozeno mám víc.

Musím podotknout, že následky na sebe nedaly dlouho čekat.

Po té, co jsem vystoupila kolegyňce z auta na druhé straně Stromovky, jsem byla docela zaskočená, jaké křeče a bolesti se mi děli při chůzi.

Chtě-nechtě jsem musela popobíhat s batohem plným věcí po ulici až ke kamarádce.

Sprcha změnila můj život.

Po vysprchování se vše vrátilo do normálu a já získala pocit, že vše je v pořádku, skoro jako bych nic neběžela. Jen jsem byla unavená.

Užila jsem si ještě pár procházek po Praze, příjemný jídlo a popovídání a vyrazila na vlak. V pohodě dorazila domů, do postele.

Cestou ve vlaku jsem obtelefonovala všechny trenéry, které znám a probrala s nimi svůj respekt z maratonu.

Teď se sice cítím v pohodě, ale ten stav mezi doběhnutím a sprchou je víc než varující.

Dostávám různé rady.

Samozřejmě, že 2 měsíce do maratonu nejsou vůbec „hromada času“, na druhou stranu, pamatuji pár lidí, kteří nikdy neběhali, začali běhat v únoru a v květnu to v pohodě zvládli.

 

Mám prý běžet každý týden jeden dlouhý běh. Taky mám běhat fártleky. Určitě se mám jít druhý den vyklusat.

Slibuju si, že budu běhat každý den. Střídat odpočinkové dny s těmi náročnějšími a v tréninku pak odpočinkové tempo s tím náročnějším.

Milošovo trénink pouštím k vodě už pár měsíců, takže teď ho tak nějak vypouštím naplno. Je sice velmi individuální, ale vůbec nereaguje na moji momentální situaci.

Listopad jsem promarodila a v prosinci přitom můj tréninkový plán skýtá stejné plány, jako ten u lidí, kteří nemarodí. Nějak to podle toho nezvládám a neustále znovu a znovu začínám.

Rozhovory s trenéry se nesou na vlně toho, že je mi dobře, nic mi není a určitě se zítra půjdu proběhnout.

Ráno moudřejší večera.

V momentě kdy ulehnu do postele, tak se nestačím divit. Nohy se ozývají. V hlavě mi letí všechny možné vychytávky, jak nožičkám pomoci dostat kyselinu pryč.

Jsem příliš unavená. Ležím v posteli a trpím. Snažím se spát. Do toho se bojím, že ráno zaspím. Takže se budím každou chvíli.

O půlnoci už to nedávám a jdu si nohy ošetřit emulzí, pořádně promasírovat. Překvapuje mne, že jsou velmi citlivé na dotek.

Jsem vděčná, že jsem mentální masérka a trenérka usínání. Tahle noc je pro mne opravdu pracovní. Usínám vždy až po řádném rituálu.

Navíc, jak jsem si nesla na zádech telefon, tak jsem si otlačila cca 5 bederních obratlů, takže nemůžu ani ležet na zádech. UFF!

Kolem 3 ráno se jdu opět podívat do koupelny. Rozhodla jsem se nohy naledovat. Pomáhá to na chvilku a já opět usínám.

Ráno se budím ještě ve 4:30 a ujišťuji se, že mám ještě čas na spánek. Budík mám až na 5:00, a tak s klidem usínám.

Další pohled na budík: 5:23 – sakra – zaspala jsem. Vylítnu, jenže moc to nejde. Zdá se, že nemůžu chodit, nebo co…

Není to tak zlé…

Uvědomuji si, že pokud bych se takto cítila po maratonu, tak by to byla vlastně výhra. Ale po 24 km – to je velké varování.

Šmahem se oblékám a balím a „běžím“ ven, zvládám to v pohodě. Po schodech dolů je to sice peklo, ale dá se to.

Za celý den, se to pak nezlepší. Na víc ta šílená únava plus nevyspání.

Do lázní dorazím kolem 7:00 a jsem vděčná, že až do oběda mohu zůstat v posteli, protože o dcerku se ještě stále stará manžel.

Výklus se samozřejmě nekoná, donutím se alespoň vyrazit „na procházku“, moc tomu však nedávám.

Druhý den je to už „skoro normální“, tedy svaly stále bolí, ale je to taková ta „příjemná“ bolest, která oznamuje činnost. Tedy bolí, protože něco děláte. Co bolí, to sílí.

Třetí den už jsem v pohodě, tak si říkám, že bych měla začít konečně běhat…

Příště si můžete přečíst o tom, jak se to daří. Osobně si teď říkám, že jsou i jiné způsoby, než vyběhnout ven, třeba švihadlo. Co vy na to?

Jsem cíťa – ty nohy musím před maratonem připravit, jinak to po maratonu fakt nedám. Tak třeba už zítra…

Do té doby se můžete pobavit třeba čtením o tom „jak se soustředit“. 🙂 Zde.

Ať Vás život baví a ať Vám ladí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Dagmar Kodýtková
Dagmar Kodýtková je mentální koučka (trenérka) a fanynka lidí, kteří se rozhodli jít do akce. EFEKTIVNÍ RELAXACE je její hlavní téma i styl. Prožitek, to je oč tu běží. Pomáhá lidem přestat snít a začít konat (odpočívat), díky tomu se pak mohou lépe soustředit, vytrvat ve svém "konání" a opravdově si to užít. Je zakladatelkou projektů: "RELAXUJEME EFEKTIVNĚ" a "Mít bezva život", autorkou tréninků "Chvilka pro sebe", "Uvolni své tělo", "Uvolni svou mysl" a TRÉNINK KONCENTRACE, "Mentální masáže" a dalších. Také je autorkou příručky JAK USNOUT DO 5 MINUT. A autorkou budoucího bestselleru "Můžeš MÍT BEZVA ŽIVOT". Je mj. organizátorkou Vyhlídkového běhu kolem Černé, a spoluorganizátorkou dalších sportovních událostí. Sama aktivně - vytrvale běhá. A trénuje věci, na které "fakt nemá talent", jako je hra na kytaru, nebo zpěv. Mnoholetá práce ve stresujícím prostředí automobilového průmyslu (po většinou v Managementu řízení jakosti) ji naučila: uvolnit se, soustředit se (i v kanceláři plné lidí), jednat s nespokojenými klienty, ovlivnit motivaci lidí napříč celou firmou (od výrobních pracovníků až po nejvyšší manažery a majitelé firem) a další psychologické "vychytávky" důležité pro týmovou práci na jednotlivých projektech. Díky jejímu hlasu, se můžete nechat unášet do hloubky svého podvědomí a EFEKTIVNĚ RELAXOVAT.
Komentáře
  • Chci MÍT BEZVA ŽIVOT

    Chceš vědět hned jak vyjde další článek, vyplň formulář a já ti napíšu, hned jak článek vyjde.

  • Kategorie
  • MÍT BEZVA ŽIVOT ZNAMENÁ BEZVA SPÁT

    Trénink kvalitního spánku