Málem jsem to nedala: Baroko maraton – pro mne půlka
Baroko maraton je akce, o které jsem se dozvěděla v době mé nejvyšší (možná se dá říct vrcholové) formy.
Když máš sen, možná ještě ani nevíš, že ho naplníš…
V té době, jsem se nemohla nikdy účastnit, protože mi to nezapadalo do tréninku – především MČR v silničním běhu na 10km, které se koná jen pár týdnu po Baroku, mi to kazilo.
Moje poslední forma se datuje k červnu roku 2011, kdy umřel můj trénér Lubomír Tesáček – pak můj život vzal naprosto jiný směr.
V červnu jsem ještě stihla zaběhnout MČR na 5km (trenér umřel jen 3 dny před mým vrcholem sezóny, nebo spíš vrcholem mojí běžecké kariéry).
Tehdy v Brně jsem běžela svých 5km s černou páskou na ruce (na levé, takže to z tribuny ani nebylo tolik vidět), která je vidět i na mé profilové fotce.
Celý jsem to běžela s pocitem: Dívá se a fandí mi.
A ten, kdo nefandí, tak tomu to taky „ukaž“.
Fandilo mi tam soustu lidí (ani jsem netušila kolik moc lidí mi může fandit), měla jsem pocit, že na mne myslí snad celá republika.
Cíl bylo dát 5km pod 20min (zaběhla jsem to jen jednou na lize v ČB – jako kvalifikační čas necelý měsíc před mistrovstvím za 19:45.22)
Díky velké podpoře a snad i tomu, že mne Tesi „poponášel“ jsem doběhla 10. v nepřekonatelném čase 18:32.95 a tím vstoupila do skutečného povědomí české atletiky.
Kolegové a trenéři mne ještě motivovali, abych to využila, a zaběhla jsem si pár dalších hezkých časů.
Takže přesto, že jsem od trenérovo smrti na konci června v podstatě netrénovala (poslední tréninky jsem měla napsané do MČR), tak jsem z běžecké podstaty zaběhla ještě v červenci 10 km za 39:30.33
Stihla jsem ještě 3 km v rámci ligy v Táboře za 10:48.78 , kde mne stejně jako na MČR vytáhla úžasná Daniela Havránková (dnes už Mistryně České republiky v půlmataronu).
Na úplný konec pak ještě jeden rychlý půlmaraton „u nás doma“na Lipně 12.5.2019 za 1:28:36, kde jsem tehdy skončila na druhém místě.
Od té doby mám problém běžet pod 8min/km 🙂 a tak Baroko maraton zůstával jen pouhým snem – a pocitem, že až jednou… tak možná…
To se změnilo 19.8.2019
Tedy téměř 3 týdny před Barokem, kdy jsem snad z pouhé nostalgie odpověděla správně a nejrychleji v soutěži ve skupině Plzeňští běžci (který mne ještě furt drží u pocitu, že někdy zase budu běhat).
Moc děkuju 🙂
A Judy mi věnoval jako cenu právě startovné na Baroko maraton – s tím, že trať si mohu vybrat. Celá jsem se opotila, měla jsem ohromnou radost, ale taky mi zrovna začlo docházet, že vůbec, ale vůbec neběhám.
Naposledy, jsem běžela v září 2018 Škoda Fit půlmaraton (taky proto, že jsem jako tehdejší projektová manažerka ve škodovce, měla startovné zdarma).
Tehdy jsem se hodně moc trápila cca už od 10km a to jsem měla docala za ten rok naběháno (běžela jsem maraton v Praze a 10km v Plzni – 2 týdny před půlmaratonem, jako test), celkem asi 160 km za rok (fakt!).
Minulý rok (2018) jsem to tedy běžela ve svém nejhorším čase ever 2:21:43 a skoničla 57. v kategorii – v porovnání s půlmaratonem Plzeňského kraje, který jsem v roce 2017 běžela opravdu jen hlavou a bez tréninku v pohodě za 2:14:50, to bylo smutný.
A to svůj první jsem kdysi běžela za 1:59:58 v Praze v roce tuším 2007, po několika měsíční tréninku, ovšem… (to jsou moje začátky běhání – začala jsem trénovat na maraton v únoru 2006).
Baroko půlmaraton – horská výzva
No a teď jsem byla majitelkou voucheru na BAROKO maraton a mohla si vybrat trať a naběháno od září 2018 nula – opravdová nula. Ne jak někteří tvrdí na startu, že neběhají – prostě nula.
Vzala jsem tedy telefon a nejdříve ze všeho obvolala pár známých, o kterých vím, že Baroko znají, a taky znají za těch pár let mne a dala poradu, jestli si myslí, že to přežiju.
Dostala jsem informace, co to obnáší, kudy se běží, jak se to dá běžet, že to je krásný (to jsem tušila) a že stojí za to si to užít. Havně taky, že na to mám dost času, protože se čeká na posledního maratonce – tzn. cca 7 hodin.
Máš dost času, uží si to…
Odhad jednoho z kolegů byl, že bych půlmaraton do 3 hod měla zvládnout, i když půjdu půlku pěšky. Uklidnilo mne, že času mám dost. Navíc jsem v červenci vyšla na Plechý 🙂 tak to dám.
OK – 10 je málo, to dám vždycky, maraton je moc, fakt nejsem ready (jen často chodím pěšky), rozhodla jsem se pro 1/2 maraton. Ještě telefon manželovi, jestli máme 7.9.2019 volno a už potvrzuji a těším se.
V duchu si slibuji, že se půjdu alespoň proběhnout. Nemám samozřejmě cenu, se v mé situaci teď unavovat běháním, takže se opět stejně jaké už několikrát v posledních letech připravuji hlavně hlavou.
Všechno je to v hlavě.
Navíc, se mi o týden později dost fyzicky přihoršilo a dalších 10 dní na běhání ani nepomyslím a do Plas plánuju jet s tím, že mi tam asi nebude moc dobře.
Bohužel, nemůžu se zúčastnit…
V den D cca v 5:00 ráno přijde děťátko za mnou do postele a zjevně vůbec není v pohodě. Takže beru do ruky telefon a snažím se své startovní číslo udat.
Na to hned reaguje Judy z Plzeňských běžců. „To snad ne! Jo – ono prší…“
To mne naštvalo, jsem holka ze Šumavy a navíc „bývalá závodnice“, zvyklá na všechno, déšť mne rozhodně nerozhodí.
Když běžím jsem přehřívací: Běhání v dešti miluju !
Samozřejmě hned odepisuji: Nezlob se, ale nejsem ani svobodná, ani bezdětná, ani nemám velké děti.
Pak se jdu vykoupat s děťátkem, aby bylo líp. Pomohlo to. Domlouvám se tedy na hlídání a do Plas vyrážím sama.
Přijedu tam, ještě prší – jsem tam snad první – říkám si, že to počasí asi hodně lidí odradilo… netuším, že lidi na 100 km už jsou na trati…
Jdu do šatny, je mi dost zima, a tak dost řeším, v čem poběžím. Nechce se mi navíc sebou tahat ani gram na víc. Natož nějakou mokrou bundu. O hodinu a půl později, už to pěkně žije. Lituji, že nejdu maraton.
Vážně uvažuji o přepsání svého čísla na maraton.
Pak si řeknu, že mám rozum. Že i těch 21 km bude dost. Přišla jsem si to sem užít, ne si něco dokazovat. Ostatně, ještě chci odpoledne stihnout loutkové divadlo v Plzni.
Na konec vybíhám ve svém tradičním oblečku – síťované tričko a trenýrky. Povedlo se mi přemluvit nějaký lidi, že mi darovali červenou mast a tím mi hodně pomohli k tomu, abych se v pohodě dostala do cíle. Děkuju!
Běží se mi hezky a po pár km už jsem téměř poslední 🙂 zdá se. Za zatáčkou se objeví kopec a všichni jako na povel přechází do chůze – divím se – běžím dál.
V půlce kopce už je ale chůze rychlejší než běh, a tak také jdu. To ještě netuším, že všichni ty lidi, co jsou za mnou a jdou, mne po pár km postupně předběhnou.
Užívám si všemi smysl nádhernou trať i pohodu a klid.
Trať je fakt nádherná, pořád je na co koukat, buď jste v lese, nebo na vyhlídce. Na občerstvovačkách je luxusní servis a po cestě několik skupin, které úžasně fandí.
Celou tu dobu neprší a jsem neskutečně vděčná jednomu běžci z Litvínova, že mne podpořil v tom, abych se moc neoblékala. Celou dobu si představuji, jak by se mi pronesla.
Moje vlastní ruce mi připadali těžké.
Stejně jako kdysi, na prvním maratonu, mne i zde nejdříve ze všeho začali bolet ruce – né moc, jen jako, když zvedáte dlouho opakované nějakou menší zátěž. Zkušeně jsem je vyklepávala a uvolňovala…
Nohy mne naštěstí bolet nezačali. Ale po 11 km jsem na trati byla už úplně sama, lidi za mnou v nedohlednu a přede mnou nikdo…
Bylo to jako být na procházce.
Pořád ještě jsem „běžela“ pořád to šlo. Člověk byl úplně sám, na trati bylo příjemně. Příroda. Člověk však někde uvnitř věděl, že tu sám není, to bylo takové zvláštní. Nikoho nevidíte, ale víte, že tu je.
Postupně jsem začala střídat chůzi a běh, a tím si odpočívala jedním od druhého. Nic mne nebolelo. Netrápila jsem se. Bylo to fajn. Až mne teď zaráží, jaká to byla pohoda – taková skutečná efektivní relaxace.
Vyvstává otázka, kdy je to trápení, kdy přemáhání a kdy pohoda? Myslím, že trápení souvisí s bolestí, nebo s dlouho trvajícím přemáháním.
Co myslíte? (Napište mi to prosím do komentářů…)
Posledních 5 km, jsem se už bála v náročnějším terénu běžet z kopce, a potřebovala jsem občas třeba 2 metry popojít, abych náhodou nespadla.
3 km před cílem mne právě z kopce předběhl vítěz maratonu – Radek Bruner – startoval 20 min před námi, takže vlastně běžel 2x tak rychleji než já a ještě kus k tomu…
Poslední km se běží opět kolečko do cíle, tak to už jsem se přemáhala. Kdyby to nebyl poslední km, tak bych si opět odpočinula chůzí.
Jenže, když jsem přešla do chůze, najednou se za mnou objevily 2 ženy a mně přišlo velká škoda, nechat se předběhnout, přemohla jsem se, a ze všech sil doběhla do cíle – spokojená za 2:54:25 – nad očekávání dobře 🙂
Nejhorší čas ever a naprostá spokojenost – jak je to vše relativní. Jednou běžíte super čas a pocit je nejhorší, jindy si to užijte, čas je mnohem horší, ale spokojenost je na místě.
Myslím, že ten rozdíl je v hlavě.
O tom jak jsem předloni (2017) na jaře běžela půlmaraton Plzeňského kraje, si můžete přečíst, v článku Půlmaraton jako důkaz u mne na blogu.
Ten loňský Škoda Fit, ten jsem sice hlavou zvládla (=doběhla), ale chtěla jsem lepší čas, přemáhala jsem se, trápila jsem se, tlačila na sebe i přesto, že jsem neměla natrénováno. Někdy to nesedne.
Nedostatek času = stres.
Nemusíte být ready, potřebujete si dovolit „si to užít“ a pak je to super. Alespoň tak to vidím, po všech těch létech různého snažení a ovládání pocitů já.
Život není závod 🙂
Jestli jste dočetli až sem, bude Vás možná zajímat, co vlastně dělám, když neběhám… koukněte na www.dagmarkodytkova.cz.
Máte chuť si víc užívat než se stresovat nebo trápit? Přidejte se do mojí skupiny Relaxujeme efektivně, kterou mám na Facebooku. Kde se navzájem podporujeme, a kde chystám i sdílení podpůrných motivačních a relaxačních nahrávek.
Těším se na Váš úspěch a pohodu dagmarkodytkova.cz
