Půlmaraton jako důkaz

V únoru mne přepadl pocit, že je načase „dokázat“, že věci o kterých tu píšu fungují. Píšu, že když se člověk rozhodne, tak jde do akce. Když člověk jde do akce, tak to má svůj výsledek. A když k tomu uvolňuje díky svému naladění a nastavení své tělo, tak tělo mu udělá dobrou službu.

Půlmaraton byla jasná volba. Bez tréninku je to rozhodně „o život“ – proto to nikomu nedoporučuji. Na druhou stranu, je to vzdálenost, kterou si kdekdo troufne ujít pěšky, nebo ujet na kole. Je to dost dlouhé na to, aby se to běželo hlavně hlavou.

Takže padlo rohodnutí:  „Poběžím Plzeňský půlmaraton a to naprosto bez tréninku.“ Někteří mne znají jako běžkyni, avšak pravdou je, že už 5 let v podstatě neběhám, ani netrénuji (ani plavání, ani kolo – jen chodím s malou na procházky).

Kdysi jsem trénovala

Tedy v létě  (víc jak před půl rokem) jsem trénovala na Běchovice, avšak díky olympiádě, kde mne zlákalo spoustu jiných aktivit, jsem si své tělo odvedla od soustředěného tréninku (nechala jsem se rozptýlit a z běžeckého tréninku dost sešlo) a v podstatě většinu tréninku vůbec neabsolvovala.

Běchovice jsem tehdy běžela. Je to 10 km silnice – vždy poslední neděle v září. Ale ve skutečnosti jsem to málem vzdala. Nebyl to totiž můj cíl.

Můj původní důvod a cíl byl, že budu s rodinou a přitom si odběhnu na účast závod, abych se viděla s lidma. Atmosféra závodů mi už docela chybí. Navíc, jsem se těšila jak mi rodinka bude fandit. Dá se tam totiž popojíždět autobusem, takže by jsme se podél trati viděli hned několikrát.

Trénovala jsem, abych to uběhla, chtěla jsem, aby mne „moje zlatíčko“ vidělo běžet, ne se trápit. Těšila jsem se, na její úsměvy, tleskání a volání, tak jak to umí jen ona.

Před začátkem tréninku v létě, jsem v podstatě 2 km v kuse neuběhla – fakt – a začátky byly krušné. Měla jsem pocit, že spíš umřu, než uběhnu někdy zase alespoň 5 km v kuse. .

Běchovice se ovšem organizačně odehrály úplně jinak. Manžel potřeboval odletět do Británie hrát hokej. Ostatní členové rodiny měli svůj program a běžet Běchovice najednou znamenalo, že 3 dny neuvidím své „miminko“. Takže je jasné, že se mi do Běchovic vůbec nechtělo.

Slíbila jsem však, že tam vezmu jednoho kolegu běžce od nás z jihu. Tak jsem jela. A bylo to super. Běžela jsem ze všech sil. V pohodě jsem to udýchala. Nohy sloužily – rychlost kolem 6 min/km – takže jsem nakonec odběhla své druhé nejpomalejší Běchovice ze všech svých Běchovic.

Byla jsem spokojená s výsledkem – doběhla jsem a nic mne nebolelo. Bylo moc fajn potkat starý dobrý známý. Tahle část Běchovic klapla na 100 %. Dokonce se mi s mnohými povedlo běžet větší část trati, protože běželi jako vodiči.

Rozhodně jsem si však nepřipadala jako hvězda. Kdysi jsem to běhala víc v předu, teď jsem pro samé lidi ani neviděla silnici. Měla jsem pocit, že jsem poslední ze všech posledních. Zvláštní pocit…

Konec mého běhání

Běchovice pro mne znamenali prozatím konec běhání. Naprosto jsem si ujasnila, že mojí prioritou je být s rodinkou. Běchovice bylo fajn, ale tak nějak mi to nedávalo smysl. Z jakého důvodu mám být 3 dny bez dítěte, abych někde 61min běžela a „doběhla“?

Už jsem další trénink po trenérovi nechtěla. Zaběhat jsem si nešla. Proč taky, že ano? Věnuji se intenzivně malý. Chodíme často pěšky. A podnikáme fakt dlouhé procházky (bez kočárku), takže se občas poponese.

Běhání mi nechybí. Pokud se nemůžu zlepšovat, tak nemám motivaci. Běhání pro mne vždy bylo hlavně zpětnou vazbou, jestli pracuji správně se svou hlavou i svým tělem. Nikdy jsem nebyla „zamilovanej běžec“. Běhala jsem vždy jen proto, abych byla „lepší“.

Ostatně právě to je podle mne smysl tréninku. Výsledkem je pak mj. svoboda pohybu. Úžasnej pocit, že člověk doběhne autobus na příští zastávce atd.

Rozhodnutí je základ

když jsem napsala článek o tom „Jak uvolnit své tělo fyzicky.„, tak mi došlo, že to chce důkaz. Důkaz, že tohle všechno, co tu píšu, funguje. Já to všechno samozřejmě používám. Rozhodla jsem se tedy pro novou výzvu.

Po zkušenostech, které sama se sebou mám a na základě článků, které tady píšu a popisuji. Jsem se přihlásila na půlmaraton. Měla jsem 3 týdny na to, si to v hlavě srovnat a rozhodně jsem k vůli tomu, nezačala běhat. Proč taky. Poběžím to přece hlavou..

Strach je největší brzdou akce.

Týden před půlmaratonem jsem dostala strach. Navíc jsem zrovna ten víkend byla sama doma a tak jsem se domluvila s pár lidma a vyrazili jsme spolu do Rožmitálu na 10 km. Byla jsem zvědavá, jak se mé tělo bude chovat. Potřebovala jsem se psychicky přesvědčit, že mám na to, uběhnout půlmaraton do limitu (za 3 hodiny).

3 dny před desítkou jsem se šla ráno „zkušebně“ proběhnout. (Čím víc info o svém těle nasbírám, tím víc vím, jak se na to psychicky připravit). A moc dobře jsem udělala. Moje tělo mne fakt překvapilo. Po necelých 2 km, jsem se rozkašlala (zahleněna) takovým způsobem, že si mi cca 5 minut otáčel žaludek, i když v něm nic nebylo.

Bez běhání jsem v podstatě úplně zapomněla, že mám taky nějaké dýchací potíže. Můj žaludek to nedal. A já také ne. Domů jsem sice přišla spokojená, ale hned jak jsem přišla domů, čekalo mne další překvapení.

Při pohledu na mou kuchyň, jsem dostala opravdu vztek. To už se mi fakt dlouho nestalo. (Na druhou stranu, běhání už se mi taky dlouho nestalo.) Potřebovala jsem aplikovat pár svých „uvolňovacích“ cvičení a zapracovat na své lepší náladě a radosti.

Důležitější než všechny informace světa je praxe.

Po pár minutách, vztek v klidu odešel a já se zase radovala. Jak na to, jsem napsala do svého článku o radosti a začala se těšit na první test svých schopností.

Těsně před závodem, jsem byla na vodě (otevírání řeky Úhlavy) a téměř do rána jsme zpívali a ponocovali. Ráno jsem se přesunula do místa závodu a zděsila se tím, jaká je zima. Během rozběhání se trochu oteplilo. Start byl až v 11.00, takže byla šance, že se ještě oteplí.

Po několika různých variantách oblečení, nakonec vyhrála varianta – moira trika, neprofuk. bunda, moira triko s dlouhým rukávem (na něm start.číslo) a k tomu hodně krátké kraťásky.

Běželo se mi překvapivě dobře. Hezky volně. Na 4. km jsem byla poslední a v cíli za 58min – to jsem fakt nečekala. Důležité info bylo, že jsem měla dost energie na to, abych běžela i dál. A navíc pravděpodobnost, že 21 km uběhnu do 3 hodin vysoce stoupla.

Aby toho nebylo málo, tak jsem si druhý den střihla s kamarádkou pochoďáček kolem Radbuzy. Téměř 30 km v kobinaci s běžeckým závodem se dost podepsalo na fyzickém stavu mých stehen. Ještě ve středu moje nohy byly citlivé a prudký pohyb. Začala jsem uvažovat o tom, jak jim pomoci.

Trenér Jan Řehula mi doporučil, abych šla plavat. A také, abych aplikovala masáž ledem. Takže jsem poslechla a druhý den jsem měla nohy jako nové. Důležité je se nevzdávat, a tělu láskyplně pomáhat, ono to pak dá.

Do závodu zbývalo pár dní, a já se pustila do fyzické práce (odstraňování drnů z trávníku) a druhý den jsem byla fakt unavená. Kdyby to šlo, tak celý pátek prospím. Na plavání už nebylo ani pomyšlení. A tak jsem šla brzy spát, abych měla dost energie na uběhnutí půlmaratonu.

Zkušenosti jsou k nezaplacení

Den D je tu. Dnes se ukáže kolik je všechno jen teorie a kolik je praxe. Předpověď slibovala divočinu, zimu, vítr a déšť. Byla jsem opět velmi ráda, že jsem se dotlačila odběhnout minulý týden tu 10. Věděla jsem díky tomu přesně, jak se mám na dnešní běh obléknout.

Když jsem 10 v Rožmitále běžela před 5 lety, bylo nás tam pár a já skončila na bedně. Tentokrát to byla masovka, a tak jsem mohla ocenit další zkušenost – „nenechat se strhnout„, bylo sice odzačátku jasné, že potřebuju běžet svým „pomalým“ tempem, aby to mé „netrénované srdce“ dalo, ale „kecací tempo“ v plánu nebylo.

Povedlo se. Vybíhám někde mezi vodičem na 2:00 a vodičkou na 2:15 – rodince oznamuji, že pokud bude vše ok, tak doběhnu někde s nima (podle informací od trénérů, která vycházela práce ze zkušenosti na 10 minulý týden). Když bude zle, tak mne v cíli mohou hledat kolem 3 hodin.

Hned po startu se mi běží docela dobře. Je to do kopce jen pár metrů a už mi dochází, že jsem si zapomněla sundat čepici. Počítám s tím, že ji budu muset nést v ruce celou cestu. Naštěstí hned na kopci stojí kolega z práce, kterému svou čepici s vděčností předávám.

Přístav pohody a bezpečí v zádech se hodí.

Běží se dobře. Pravidelně dýchám a o nic jiného se nestarám. Vím, že nás teď čeká pár kopečků a pak to bude už pohoda. V dalším kopečku mne dobíhá skupinka v čele s vodičkou na 2:15 – chvilku to s nimi zkusím. Tempo mi nevyhovuje, hodně se tu povídá. Podívám se vedle sebe a s radostí vidím svého spolužáka z univerzity.

Setkání po 20 letech na 4. km vysloveně potěší. Fakt jsme se neviděli 20 let 🙂 Běžím si svou hranu, a tak na povídání nemám sílu. Vyrážím dopředu a skupince utíkám. Běží se mi dobře s pocitem, že je mám v zádech. Před Dobřanama mne zdraví znovu kolega z práce. Nevím kudy, ale dojel sem na kole.

V Dobřanech nám hraje muzika a atmosféra je fakt příjemná. Trochu mne děsí dlažba, po které běžíme, mám dost starostí s tím, abych neupadla. Po 10 km se cítím pořád dobře, ale únava roste. Beru si uvědoměle 2 hroznové cukry a na občerstvovačce se opláchnu vodou.

Psycho pro mne začíná vždy na konci 2. třetiny

Na 13. km se pro mne začíná lámat chleba. Hlavou mi jede mantra: „Uvolni nožičky, uvolni nožičky“. A já si poprvé začínám uvědomovat, že půlmaraton není 10 km. Na jednom z dalších kopců mne opět doběhne skupinka na 2:15 a vodička je přímo úžasná.

Říkám jim čau a jsem smířená s tím, že dál už poběžím jen za nimi. Ostatně můj cíl je doběhnout v pohodě, nikoli doběhnout za 2:15. Vodička prohlašuje, že mi to nedovolí – vyžádá si můj úsměv, prohlásí: „Tak je to lepší, vid?“ a já opět vyrážím v tempu do předu a těším se, že můj přístav bezpečí a pohody je stále za mnou a se mnou.

Někde v podvědomí asi tuším, že se mi jejich zázemí ještě bude hodit. Na 19. km začíná slušně pršet. Kolega z práce mne opět zdraví na kole a já si uvědomuji, že mu, na rozdíl ode mne, musí být fakt zima. Jsem ráda, že je mi teplo. Déšť mi vyloženě svědčí a na jiné než radostné a uvolňující myšlenky nemám prostor.

Každý kopec má svůj konec

Právě přebíháme přes druhou lávku. Každému už je jasné, že to máme za pár. Před námi se však nápadně zvedá silnice a čím víc se blížíme, tím víc mi to připomíná schody. Přichází okamžik rozloučení se s mým přístavem bezpečí a pohody. Je jasné, že si to v pohodě vycupitám i bez nich a loučím se se slovy: „Já to dám, neboj.“

Nahoře asi tak 20 m pod vrcholem vyhodnocuji situaci a přecházím do chůze, protože někdy je prostě chůze rychlejší než běh. A taky to míň bolí. Na vrcholu se opět bez problémů rozbíhám a z kopce uvolňuji svůj krok a užívám si běh samospádem.

Několik stovek metrů přede mnou se otáčí vodička na 2:15 a křičí na mne, že je to z kopce, tak ať je koukám doběhnout. Bez váhání se uvolňuji, co to dá a mé tělo nabírá samovolně na rychlosti, pomalu a jistě se k ní blížím. Dobíhám jí u cíle a vůbec mi nevadí, že na oficiální časomíře je pár vteřin přes 2:15.

Cíl je vždy konec a zároveň začátek…

Chce se mi plakat dojetím. Dala jsem to mnohem líp, než jsem si dokázala vymyslet. Bylo to super, nebylo to snadný, byl to kus práce – skutečný výkon. Možná je mi trochu líto, že už to máme za sebou. Pociťuji velkou míru vděčnosti. První vlnu sklízí vodička. Hrnu na ní fakta o tom, že je fakt skvělá, a že já už rozhodně něco pamatuji atd.

Stále prší, brzy mi začíná být zima. Na výklus toto počasí není. Vyhledám rodinku, vyzvednu si věci a dávám si zaslouženou teplou sprchu, kde si užívám naprosté soukromí. Je to paráda. Nikdo tu na mne nechvátá. V klidu se dávám do kupy a vyrážím se podívat na vyhlášení.

Spokojenost proudí všemi směry. Můj život se opět změnil. Přišla mi SMS zpráva, kde mi gratuluji k mému osobnímu času 2:14:50 – nečekaně mne to velmi potěší. Oficiálně to mám za 2:15:12, takže s klidem můžu říkat za 2:15 – kdo by to byl řekl, takhle bez tréninku.

Volám kamarádce a vysvětluji, že to pro mne byl závod hlavně o hlavě. Že se to nezdá, ale pro mne se to běželo jen hlavou. Všechny možný „uvolňovačky“ jsem využila a s úspěchem se zbavila různých náznaků křečí, bolístek apod. V cíli už mne zázračně nic nebolí.

Teď věnuji pár dní regeneraci a začnu uvažovat o pravidelném tréninku. Pár pozvání už mám, tak uvidím, jak s nimi naložím. Pro začátek si dám pár bazénů na uvolnění.

Nejde o to, co děláš – jde o to, jak to děláš.

Mám potřebu říct, že nikomu nedoporučuji podnikat podobné dobrodružství bez přípravy. Jako důkaz, že to co tu píšu funguje je můj počin víc než výborný. Čas sice nejhorší v mé běžecké historii, ale mám k tomuto výkonu zvláštní úctu. Definitivně mám medaili, které si vážím ze všech nejvíc – a to jsou v mé sbírce i medaile za první místa.

Jojo – v únoru mne přepadl pocit, že je načase „dokázat“, že věci o kterých tu píšu fungují. Píšu, že když se člověk rozhodne, tak jde do akce. Když člověk jde do akce, tak to má svůj výsledek. A když k tomu uvolňuje díky svému naladění a nastavení své tělo, tak tělo mu udělá dobrou službu.

– tak tohle je ten výsledek 🙂

Dočetl(a) jsi až sem? Gratuluji!

Jsi můj čtenář – pokud chceš, napíšu Ti, hned jak vyjde další můj článek. Stačí, když se přihlásíš k odběru bezva informací u mne na webu, vyplníš formulář a klikneš na tlačítko – „Chci MÍT BEZVA ŽIVOT“.

POUŽÍVEJ SVOU HLAVU

Zajímá Tě, jak můžeš pracovat se svou hlavou a koncentrací tak, jak o tom píšu? Pak právě pro Tebe je určen TRÉNINK KONCENTRACE (nejen) PRO VYTRVALCE

Znáš někoho, kdo se mračí?

Můžeš mu doporučit tento článek, aby i takový člověk mohl MÍT BEZVA ŽIVOT. Uvidíš možná pak na vlastní oči, jak se mění výraz očí v poklidnou spokojenost a jeho/její BEZVA ŽIVOT se projevuje na všech úrovních. Možná i díky tobě a tvému úsměvu se bude víc lidí víc usmívat.

Usměj se, určitě se najde někdo, kdo se usměje také. 

Můžeš zařídit, aby se v ČR lidé více usmívali, mj. i tím, že se usmíváš. Spokojení lidé se hezky usmívají a snadno mohou inspirovat i ostatní k úsměvu. Úsměv je opravdu viditelný (a teď nemyslím, ten „americký“) a pohoda bývá cítit už na dálku.

Čím víc nás bude, tím víc se bude ČR usmívat. Možná máš svůj typ, jak pomoci ostatním k úsměvu? Možná Tě zajímá jiné – konkrétní téma? To já nevím, napiš mi o tom na bezva@dagmarkodytkova.cz budu moc ráda.

Také se můžeš aktivně přidat k projektu MÍT BEZVA ŽIVOT? ( Chci se přidat zde).

A věř, že MÍT BEZVA ŽIVOT může mít opravdu každý, kdo o něj stojí.

 

Dagmar Kodýtková
Autorka je trenérkou a fanynkou lidí, kteří se rozhodli jít do akce. Pomáhá lidem přestat snít a začít konat. Je zakladatelkou projektu: "Mít bezva život", autorkou tréninků BEZVA TRÉNINK a TRÉNINK KONCENTRACE. Také je autorkou příručky JAK USNOUT DO 5 MINUT. Je mj. organizátorkou Vyhlídkového běhu kolem Černé.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Chci MÍT BEZVA ŽIVOT

    Chceš vědět hned jak vyjde další článek, vyplň formulář a já ti napíšu, hned jak článek vyjde.

  • Kategorie
  • MÍT BEZVA ŽIVOT ZNAMENÁ BEZVA SPÁT

    Trénink kvalitního spánku