Kdo vlastně jsem?

... jak to všechno začalo...

Má vize:

Každý den vytvořit 100, možná 1000, možná dokonce i 10 000 úsměvů denně. Pohodových, příjemných, spokojených úsměvů. Kde? Na tváři všech, které na své cestě potkáváme. Věřím totiž, že mi s tím pomůžete. Společně "rozúsměvujeme" česko 🙂

Co můžeš získat:

Potřebuješ změnu? Nevíš přesně, co by to mělo být? Nemůžeš se rozhodnout? Nebo naopak víš přesně, ale nedaří se Ti vydržet to? Vzdáváš se snadno (dříve, či později)? Máš tendenci se podceňovat, nebo se naopak přeceňuješ? 

Většinou pomůže kvalitně se soustředit a ty pak už víš a konáš, přesně tak, jak potřebuješ. Můj TRÉNINK KONCENTRACE je bezva technika, jak to dokázat.  (Jednoduše proto, že soustředit se = uspět.). 

Možná máš všechno v malíku a chceš si jen prostě s někým kvalitně tzv. "BEZ FILTRU" popovídat, dostat kvalitní zpětnou vazbu nebo se nechat inspirovat nezaujatým a zaručeně jiným pohledem "na věc".  

Ukaž mi co děláš a já ti povím, co budeš chtít slyšet. 

Kdo jsem?

Kromě toho, že jsem Dagmar Kodýtková, jsem taky a hlavně FANYNKA

– a trvalo mi dlouho, než mi to došlo.

 Je to prostě tak. Můžu být i Vaše osobní fanynka, a jsem tu pro Vás, kdykoli přijdou chvíle či okamžiky, kdy vám tak trochu „dochází dech“. Třeba v momentě, kdy se zrovna „snažíte“ MÍT BEZVA ŽIVOT.

Jsem bojovnice, jak říkával můj trenér. Možná se můžete nechat inspirovat, a možná Vás zajímá, jak jsem na to vlastně přišla, pak čtěte dál. 🙂

Když jsem se nad otázkou „Kdo jsem“ zamýšlela, hledala jsem odpověď nejdříve v profesích, které jsem v životě vykonávala... Jsem prodavačka? Uklízečka? Dělnice? Inženýrka kvality? Manažerka kvality? Řezbářka? Léčitelka? Pečovatelka? Hypnoterapeutka? Terapeutka? Poradkyně? Koučka? Nebo jsem snad spíš učitelka? Lektorka? Překladatelka? Projektová manažerka? Kvalitářka? Kuchařka? Absolventka VŠ? Absolvetka ZČU? Strojařka?

Pak jsem se zaměřila víc na svá hobby: Jsem tedy spíš malířka? Kreslířka? Běžkyně? Horolezkyně? Volejbalistka? Rybářka? Tanečnice? Cestovatelka? Chodkyně? Turistka? Vytrvalkyně? Inspirátorka? Tvůrce? Autorka článků? Budoucí autorka knih?...

Pak jsem si říkala, že jsem možná víc: Maminka? Manželka? Milenka? Kamarádka? Přítelkyně? Sestra, dcera, holka, žena, snacha, vnučka, neteř, sestřenka, živá bytost a já nevím, co ještě...

Tak kdo teda jsem? Co vlastně dělám celý svůj život? Mluvím s lidmi, provokuju je k plnění jejich vlastních snů, kamarádím se, dávám lidi dohromady za účelem nějakých projektů, účastním se nejrůznějších projektů, většinou to dělám zadarmo, někdy za jídlo, jindy za přespání, nebo třeba za boty na běhání.... občas dostanu nějaký peníze, občas si slušně vydělám. Někdy mám super příjmy a jindy žiju úplně bez peněz. Někdy letím letadlem, jindy jdu pěšky...

Co mám, co ostatní nemají? Proč se se mnou vůbec lidi baví? Co je na mne tak úžasného? (Ne, nebojte, neměla jsem žádný pocit „zbytečnosti“, jen jsem to potřebovala nějak uchopit, abych Vám to tady mohla napsat.) Uvědomovala jsem si, že jsem užitečná a potřebná, uvědomovala jsem si, že jsem super hvězda v „oboru přežívání“. Vím, že přežiju asi všechno, co mě nezabije :-). Alespoň zatím jsem přežila. Taky jsem věděla, že můj život není o přežívání, ale o prožívání. Už léta se soustředím na to, abych si život užila, bezvadně ho prožila a měla víc než jen „pocit“, že jsem přežila :-).

Co o mne říkají ostatní?

Jednoho jarního dne roku 2016 jsem tedy v rámci svého nového projektu „MÍT BEZVA ŽIVOT“ oslovila několik svých známých a přátel s následující prosbou:

Ahoj, prosím Tě, – mám pár otázek, a moc by mi pomohlo, pokud bys na ně znal(a) odpověd. Hledám svoje ‚úžasné stránky‘ – hledám, v čem jsem pro svět a lidi užitečná. Můžeš mi prosím napsat Tvůj názor? Znáš mne léta, co myslíš, čím jsem lidem (třeba Tobě) užitečná? Co z toho lidi mají, že se se mnou baví? V čem jsem podle Tebe šikovná nebo inspirativní? Uvažuji o svých kvalitách... Děkuju moc za Tvůj postřeh, určitě mi to hodně napoví... Možná to zní depresivně, ale jsem v pohodě, jen uvažuji, co bych mohla prodávat ze svých schopností :-).“

Dala jsem si práci s tím, abych tuto zprávu napsala každému zvlášť, aby to bylo opravdu osobní. Potěšilo mne, že jsem dostala mnoho odpovědí. Byl to fajn pocit. V podstatě mi odpověděl každý, koho jsem oslovila. To vždycky potěší :-). Co mne však překvapilo, bylo to, že se mnohé z odpovědí víceméně shodovaly:

Se svolením svých přátel jich zde pár ocituji:

Iva z Plzně: Ahoj Divoško :-). Máš v sobě volnost, uvolnění, radost, bezprostřednost.

Toník Havlín: Ahoj DagmarKo – Cílevědomá, velmi pracovitá, a zábavná (pokud se ti daří).

Ivka z CK: Ahoj Dádo, tebe mám zařazenou ve skupince „vzácných lidí“. Vždy mi dokážeš odpovědět tím, co potřebuji slyšet a ne tím, co chci slýchat. A i když jsme se vcelku moc neviděly, tak jsi mi moc pomohla s mým pohledem na svět. Jsi takový můj odrazový můstek. Díky tobě jsem poznala, že štěstí i opak je věcí úhlu pohledu, a že svůj svět změním jen pomocí sebe. Často si na tebe vzpomenu, když si nevím rady, co bys mi asi tak řekla. Mám tě moc ráda :-).

Vlaďka – Filipova: Tvá návštěva mi přináší pohodu a rovnováhu, díky tobě se dívám na život jinýma očima...

Vlaďka Bauerová: Máš kráááásný vztah s Maruškou, jste na sebe naladěné... to je krááásný se svojí dcerou to tak mít... Jsi svá a to je dobře, myslím, že se dokážeš vcítit do druhého a to je také dobře, jsi prostě bezva baba...

Mirek Sunkovský: Já myslím, že jsi šikovná dost a umíš se dívat i očima druhých.

Jan T.: Mě osobně neinspiruješ, ale jsi bezprostřední, upřímná a každýmu rovnou dáš najevo, co si o něm myslíš, toho si vážím – jsi fajn.

Iva Jančíková: Pro tebe mi sedí téma KREATIVNÍ ODPOČINEK – hodně lidí si potřebuje umět odpočinout. Zastavit se a potřebují výsledek toho zastavení, potřebují něco vytvořit, něco udělat. Třeba nějaký výrobek...

Petra Vogeltanz: Ahoj Dagmarko, určitě umíš podpořit, rozebrat danou situaci, udělat psychoanalýzu :-). Napadá mne poradenství všeho druhu :-).

Roman Kodýtek: Máš originální pohled na svět. Dokážeš na každý problém vymyslet spoustu nápadů a neobvyklých řešení – ne všechny jsou realizovatelné, ale jsou určitě originální.

Adam Kouba: Z toho jak tě znám z atletických oválů, tedy dle mé zkušenosti, jsi upřímná, komunikativní, cílevědomá a vytrvalá. Já myslím, že k té vytrvalosti patří dost i ta cílevědomost. Protože, jak píšeš, je potřeba vydržet až do cíle.

Milan Růžička: To, kam jsi se hnula a posunula, může být teď něco jiného... Nicméně tedy o tvých úžasných stránkách a o tom, čím můžeš být inspirativní... tak třeba odvahou riskovat, jít do neznámých věcí a prostředí, lehkostí v navazování kontaktů s jinejma lidma, touha něco zažít... Provokativní energie, ochota jít až na hrany věcí,... snaha být upřímná k sobě i k okolí a nezůstat na povrchu věci.

Pavel H. z Jihlavy: Si Tě vážím, jak jsem psal, jsme se potkali jednou, v Liberci, ale co píšeš, jak z duše. Plánuji to rozběhat. A co si cením, že nejsem sám? Si Tě cením, každá pozitivní dušička je k nezaplacení.

Zaujalo mne, že většina lidí zmiňuje upřímnost, kterou já osobně považovala mj. také za svůj největší problém (ostatně i na pracovních pohovorech jsem uváděla svou nejsilnější i nejslabší stránku pod stejným slovem: „upřímnost“). Další společně zmíněné vlastnosti byly: vytrvalost, „jiný pohled na věc“, uvolněnost, cílevědomost, schopnost „podpořit“... Čekala jsem, že pohledy různých lidí na mne se budou víc lišit. Měla jsem dalších několik týdnů o čem přemýšlet.

Moje zážitky

Vybavovala jsem si různá „terapeutická sezení“, jejichž výsledkem byl lepší život mého klienta. Vzpomínala jsem na různá poděkování, která mi během mého života dorazila, ať už od přátel, kterým jsem kdy poradila nebo je nasměrovala, anebo od klientů, kteří ke mně chodili na konzultace, či od náhodně potkaných lidí, kteří mi po krátkém setkání děkovali, a pokud jsme si stihli vyměnit i telefonní číslo, tak mi volali a psali, aby mi oznámili, jak díky našemu setkání, změnili kus svého života (ať už pracovního nebo soukromého).

Vzpomínala jsem na roky, které jsem prožila jako au-pair v Londýně, byly to první moje opravdu šťastné roky. Bylo to poprvé, kdy jsem mohla (= možná i směla) být sama sebou. Bylo mi sice už něco přes 20, když jsem do Anglie odjela a prožila jsem si tam dlouhé měsíce samoty a neporozumění, protože jsem tam jela s tím, že jsem neuměla říct anglicky ani jak se jmenuji. Postupně jsem si ale v té, do té doby pro mne, úplně cizí zemi kolem sebe vybudovala svou „opravdovou“ rodinu přátel. Lidi, s kterými jsem tam byla opravdu šťastná, brali mne takovou jaká jsem byla, bez snahy mne jakkoli měnit. Vzpomněla jsem si, že mi říkali Dagmar Orange Angel = Dagmar Oranžový Anděl – oranžová je dodnes má oblíbená barva.

S touto vzpomínkou připluly i další, tentokrát z běžecké etapy mého života. Vzpomněla jsem si, jak jsme s mým prvním mužem jeli z Písku do Prahy stopem, jen proto, abychom svou přítomností podpořili Miloše Škorpila, při jeho pokusu o rekord v indoor maratonu. (18.–19. 11. 2004 se chystal překonat 100 km na běžeckém pásu, 100 km na veslařském trenažéru a 100 km na cyklistickém trenažéru. To vše během 24 hodin.) Strávili jsme tam s ním celých těch 24 hodin, chodili pro jídlo a pití do vedlejšího non-stop obchodu. Neustále jsme ho fascinovaně pozorovali a „posílali“ energii směrem k Milošovi, aby to dokázal, aby to zvládl, aby to dal. Nakonec dal 3× 75 km, tedy celkem 225 km za 22 h, 25 min a 44 s.

Mimochodem, když jsem hledala přesný datum této události na Milošových stránkách www.bezeckaskola.cz, tak jsem tam našla u svého jména větu: „A přesto, že veškerý volný čas věnuje tréninku a studiu, je kdykoli k dispozici, pokud někdo potřebuje povzbudit, inspirovat nebo si najít řešení.“ No není zrovna tohle ideální schopnost takové dobré fanynky? 🙂

Můj druhý muž (manžel) mi „předvedl“, že „není normální“, dělat takové věci (a navíc zadarmo, anebo ještě hůř, na vlastní náklady) jako jet kus republiky vlastním autem, popojíždět po cca 3-5 km jako doprovod běžcům, kteří běží kolem celé republiky (2006), jen proto, že se zrovna vyskytuji v oblasti, kudy probíhají a zrovna mám auto, a v práci dostanu volno. Nebo se sebrat a věnovat jen tak 4 týdny svého života Milošovi (2010), abych ho podpořila na jeho cestě kolem České republiky. Běžel tehdy po různých městech a na různých místech se k němu přidávali lidé, kterým jsem také zajišťovala „občerstvovací stanici“ a dělala„taxikáře“, podle potřeby. To vše za nocleh a stravu. Když za Milošem přijela jeho žena, řekla mi: „Dagmar, ty máš teda náročnou práci, já bych něco takového dělat nemohla. Strašně nerada někde čekám.“ Podivila jsem se tomu. „Vždyť Miloše miluje, navíc to přece není, žádná práce, nedostávám za to žádné peníze... “, pomyslela jsem si tenkrát. Odpověděla jsem jí, že mě to baví. Teprve o několik let později jsem si připustila, že jsem vlastně taková „jedinečná fanynka“.

Až dávno poté, co jsem vyrazila s vodou několik km směrem od Písku vyhledat Vláďu Černého, který tehdy běžel z Prahy do Písku shodou okolností zrovna v nejteplejším dni sezóny (2006), a to jen proto, že jsem si uměla představit, že to bude pakárna, běžet v takovém horku, takže jsme ho prostě jeli podpořit. Nakonec jsme ho doprovodili téměř až do Písku. Byl vždy potěšen, když nás potkal v místě, kde nás nečekal, protože měl pocit, že se tam autem v podstatě nedá dojet.

Byla jsem i u jiných událostí, jen proto, abych podpořila někoho, kdo se o něco snaží. Ať už jde o „shánění“ životního partnera, studium vysoké školy, malba vysněného obrazu, nebo třeba obyčejná cesta do Indie. Vždy v rámci svých možností se mohli lidé, o kterých jsem věděla, že se o něco snaží, spolehnout na to, že tam budu, nebo že na ně budu alespoň myslet. Mohli se spolehnout na moji podporu, ať už slovní anebo fyzickou. Vždycky jsem vynaložila to nejlepší ze sebe, abych danému člověku pomohla posunout se v jeho osobní cestě tím směrem, po kterém touží.

Samozřejmě, že občas moje nadšení nepadlo na úrodnou půdu, prostě jsou na světě lidi, kterým vadí, když jim někdo fandí. Každá mince má dvě strany – a kouzlo internetu je v tom, že ho můžete vypnout.

Jsem fanynka

Takže jsem fanynka a mohu být i Tvoje osobní fanynka, pokud o to budeš stát. Projek MÍT BEZVA ŽIVOT, je vlastně takový impuls/návod na to, jak to udělat, abys „to dal(a)“, tedy abys dokázal(a) právě to, co chceš. Na tento projekt navazuje projekt FANDÍME SI NAVZÁJEM, který spustím vzápětí. Máš se tedy na co těšit. Pokud chceš, můžu být u toho Tvého snu s Tebou. Můžu být i Tvoje osobní fanynka. Věřím, že právě zde najdeš vše, co potřebujete k tomu, abys to dokázal(a), abys vytrval(a), abys ten svůj sen zrealizoval(a) – je to jen na Tobě. Ty jste ten běžec na své dlouhé trati, já jsem „jen“ fanynka, která Ti může podat vodu, abys ses mohl(a) občerstvit a makat dál :-). 

Tak nějak to tedy celé vzniklo. Tak se zrodil projekt MÍT BEZVA ŽIVOT 🙂

Kdo se chce o mně dozvědět víc, může si objednat e-book: Dagmar Kodýtková a její Bezva život, na kterém teď pracuji. Když mi dáš svůj email, budeš mezi prvními, kdo se o něm dozví. Můžeš mi napsat na bezva@dagmarkodytkova.cz, ráda Ti odpovím.

Do té doby doporučuji sledovat můj web www.dagmarkodytkova.cz a kliknutím na tlačítko na webu se přihlásit k odběru BEZVA INFORMACÍ.

MÁ VIZE

 Věřím,  že díky projektu MÍT BEZVA ŽIVOT se podaří každý den vytvořit 100-1000 možná i 10 000 úsměvů, pohodových, uvolněných a spokojených. Kde? Na tvářích, které všichni potkáváme.

 MÍT BEZVA ŽIVOT, totiž může mít každý. I Ty se můžeš usmívat

Po návratu z Japonska mne totiž překvapilo, jak málo se tady u "nás" usmíváme. Dřív bych se ochotně hádala za to, že češi se smějí a usmívají dost, oproti Japonsku jak jsem ho zažila já,  je to však velmi málo.

VĚŘÍM, ŽE I MY TADY SE MŮŽEME NA SEBE USMÍVAT 🙂